Kluby poezie (1981)

Vzpomínky skutečné i smyšlené zachytil Bohumil Hrabal do útlé knihy Kluby poezie. V rámci techniky montáže zde propojuje dva zdánlivě nesourodé příběhy postav, které ho ve velké míře provázely v životě i literární tvorbě. Hrdinové mají však společné prostředí pražské periferie, poetiku hospodské kultury a lidi na okraji společnosti.

První linie je věnována Hrabalovým vzpomínkám na přítele a uměleckého génia Vladimíra Boudníka, kterého v knize familiárně oslovuje Vladimírek. Známého českého grafika líčí jako dandyho výtvarného umění. Boudník na sebe dokázal všude strhnout pozornost, a to nejen proto, že měřil téměř dva metry a nosil rabínský klobouk. Stejně jako v Něžném barbarovi nebo knize Vita nuova, Hrabal se zápalem popisuje grafikovi umělecké experimenty i křehkost a citlivost jeho duše. Spisovatel zde přítele vykresluje přesně takového, jak ve skutečnosti působil.

Druhou část věnoval Hrabal postavě Hanti, o kterém vyprávěl už v Příliš hlučné samotě. Tato dějová linka je vyprávěna přímo pracovníkem lisu na papír, který v ich-formě poklidným tempem vypráví své zážitky z práce. Díky přebírání a třídění vyhozeného papíru se mu naskýtá příležitost nacházet poklady ve formě zajímavých a kvalitních knih, novin a časopisů, které sbírá.

V Klubech poezie proti sobě Hrabal staví dva hrdiny, kteří mají každý jinou životní roli, ale přesto je jejich osud dost podobný. Vladimírek je umělec, tvoří krásné věci a trpí, když je nepochopen. Hanťa obdivuje knihy, a proto si některé nosí domů a jiné vkládá při lisování do balíků, aby každý z nich měl v sobě něco dobrého. Touha po klidu a splynutí s uměním je oba dožene k zásadním činům.