Příliš hlučná samota (1976)

Několikrát přepracovaná próza je považována za vrcholné Hrabalovo dílo. Hlavní hrdina Hanťa, pracovník u lisu na papír, je netypickým příkladem pábitele. Oproti hlučným a upovídaným vypravěčům je mlčenlivý a vše se odehrává v jeho hlavě a vlastních myšlenkách. Díky Hrabalově povaze a zkušenosti ze sběrny papíru se nedá dílu upřít jistá dávka autobiografičnosti.

Narozdíl od jiných knih, kde se to vedlejšími postavami jen hemží, se v Příliš hlučné samotě setkáváme téměř výhradně jen s ústřední postavou a jejími myšlenkami. Při každodenní práci si  Hanťa neuvědomuje váhu vzdělání, které získává z moudrosti zachráněných knih. Prohlubuje se tak jeho vztah k filozofii, jejímž prostřednictvím medituje a poklidným tempem vypráví o náplni a smyslu své práci.

U lisu pečlivě přebírá hromady papíru a zachraňuje literární poklady, které si nosí domů a pročítá je nebo je jednotlivě vkládá do lisovaných balíků. V monolozích a rozmluvách  sám k sobě se Hanťa domnívá, že touto cestou dává obyčejnému papíru srdce a duši. Díky četbě a vlastní fantazii se tak setkává s Kantem, Schopenhauerem, Lao-c' nebo Ježíšem. Jeden po druhém prochází prostorami lisu a on s nimi rozmlouvá o světě a lidském bytí a zániku.

Jednoho dne se však poměry u lisu mění a na místo pomalého Hanti nastupují dva mladíci, kteří nejsou zatíženi vztahem k papíru, knihám a vědění v nich obsažených. Hlavní hrdina je přesunut na práci s čistým papírem, kde nemá příležitost se zdržovat se čtením a přebíráním starých novin a knih. Hanťa v této náplni práce nenachází nic přínosného a pomalu si prožívá vlastní existenciální krizi, která vyvrcholí jeho touhou definitivně splynout se zpracovaným papírem.

První návrhy a verze tohoto díla napsal Hrabal už dříve a později se k nim opět vrátil například v osekané verzi v Klubech poezie. Publikovaná varianta je typická užitím spisovné češtiny, ačkoli autor v předchozích verzích využíval i veršovaného tvaru nebo obecné češtiny.